Shakespearovy sonety v současném českém překladu
Shakespeare’s Sonnets in Contemporary Czech Translation

Jitka Štollová

Download PDF (Mediafire)

—

The study explores the resonance of Renaissance poetry in Czech cultural context by examining the latest translations of William Shakespeare’s Sonnets by the most prominent contemporary Czech Shakespearean translators, Prof. Martin Hilský, MBE. (*1943)  and Dr. Jiří Josek (*1950). Firstly, the specific methods of textual interpretation and translation of both scholars will be examined by means of the complex linguistic analysis of the whole sonnet sequence. Special emphasis will be paid to phonetic, morphological and syntactic features and tendencies of their styles. At a semantic level, Hilský’s and Josek’s treatment of metaphors, puns and informal register will be examined. Secondly, their approaches will be compared and contrasted in the case study of their translation of Shakespeare’s Sonnet 20. This poem poses a special problem for any Czech translator by its fluid treatment of gender: linguistically, Czech is not able to retain the indefiniteness of the gender reference of such English words as “lover” and “friend”. The study examines how both translators coped with such a difficulty and how creatively they made use of the possibilities of their mother tongue to compensate the losses which inevitably accompany the process of translation.

—

1. ÚVOD

Shakespearovy sonety představují pro překladatele stejnou výzvu jako jeho hry. Na čtrnácti řádcích jambického pentametru v kondenzované podobě představují metaforiku a slovní dynamiku známou ze Shakespearových dramat. Dramatičnost a určitá nekonvenčnost je Shakespearovým sonetům vlastní. Vyplývá zaprvé z podoby anglického sonetu, který oproti sonetu italskému koncentruje dramatický zvrat, řešení či katarzi nejen do 9. verše-volty, ale také do závěrečného dvojverší. Zadruhé, sonety neustále proměňují své textové vzorce a tóny výpovědi. Básník v nich obdivuje, vyčítá, vyzývá, prosí, ironizuje či humornou sofistikou vyjadřuje lásku i zklamání z milované bytosti.

Překlady Martina Hilského a Jiřího Joska tyto aspekty dodržují. Představují jedny z nejnovějších příspěvků celého Shakespearova sonetového věnce do českho překladu. Profesor anglistiky na Filozofické fakultně UK Martin Hilský vydal svůj překlad v roce 1997, Jiří Josek, docent na Ústavu translatologie na téže fakultě, pak v roce 2008. Překlad sonetů je součástí jejich systematického zájmu o Shakespearovo dílo. Josek až dosud přeložil 22 jeho her, Hilský jako první překladatel přeložil shakespearovský kánon celý, viz publikace William Shakespeare: Dílo.

Cílem této práce je porovnat oba překlady z hlediska formálního i obsahového. Pozornost je věnována fonetickým, morfologickým a syntaktickým rysům překladů. Na sémantické rovině je zejména zkoumáno, jakým způsobem překladatelé zacházejí s metaforami, slovními hříčkami a nespisovnou řečí. První část studie je věnována obecné charakteristice obou překladatelů na základě rozboru překladu celého sonetového věnce. V druhé části je překladatelská metoda Hilského a Joska porovnána na příkladu Shakespearova sonetu 20, který představuje zvláštní problém kvůli své rodové neurčitosti. Čeština, na rozdíl od angličtiny, je rodově příznakový jazyk a vždy přiřkne gender slovům, která v angličtině zůstávají neutrální: lover – milenec, milenka, friend – přítel, přítelkyně. Práce se věnuje otázce, jakým způsobem oba překladatelé pracují s rodovou příznakovostí v sonetu 20, a zejména pak tomu, jak využívají možností nabízených českým jazykem k vykompenzování ztrát, k nimž při překladu z angličtiny nevyhnutelně dochází.

2. POROVNÁNÍ PŘEKLADŮ SHAKESPEAROVÝCH SONETŮ

2.1. Obecná charakteristika překladu Martina Hilského

Martin Hilský považuje sonety za malá dramata a jako taková se je snaží překládat.

Důsledkem tohoto přístupu je divadelní umocňování citových poloh a dramatizace jazyka. Vyznání, výčitky, obžaloby, svádění i ironické komentáře v jeho překladu zaznívají naplno a připomenou monology Shakespearových her. Sonety jsou nahlíženy jako implicitně dialogické, i když jejich adresát zůstává vždy podivuhodně tichý. Tento náhled má oporu ve světové shakespearovské kritice:

The Sonnets make use of theatrical metaphor in order to explore there-creation of the lover’s image which is constantly being re-dressedand re-presented in terms of perception, spectacle, performance, disguise, and self-conscious, as well as dramatic, utterance.“

Právě Hilského tendence k dialogičnosti však může být i předmětem kritiky. Na toto upozorňuje ve své studii translatolog Stanislav Rubáš na příkladu sonetu 73, které chápe jako niternou básníkovu zpověď. První verš originálu That time of year thou mayst in me behold je přeložen jako Ten roční čas je, vidíš, na mně znát. „Hilský … vytrhává básníka, pohrouženého do sebe, ze soustředěné samomluvy, neboť zpřítomňuje jeho přítele. Jako by básník náhle očekával přitakání druhé strany.“

Podobné tendence k dialogičnosti nacházíme např. v sonetech 82, 144 (nekonzistentní syntax, vsuvky) nebo 89 (přeměna oznamovacích vět v tázací).

Pozoruhodným rysem Hilského překladů je jejich zvukomalebnost, která se snaží korespondovat s originálem. Samozřejmě není možné postihnout kupříkladu plačtivý tón anglického /w/ v devátém sonetu The world will be thy widow and still weep nebo prolínání konsonant /t/, /s/, /d/ v sonetu čtvrtém Thou of thyself thy sweet self dost deceive. Hilský však často využívá melodie českých konsonant, jak je patrné na sonetu 5 (Ty přičinlivé, něžné prsty času, / co s láskou tkaly líbezný tvůj vzhled, / barbarsky servou tvoji křehkou krásu) a 6 (Nedopusť, aby pařát pustých zim / ti léto z tváře serval). V sonetu 40 vstupuje do hry i morfologická podobnost vedle sebe posazených slov: Smilníku milý můj, eufonie v sonetu 147 je zase založená na aliteraci: blábolím, blouzním, blázním, bloudím tmou. Za vrchol tohoto způsobu vyjádření lze považovat překlad prvního čtyřverší sonetu 86:

Was it the proud full sail of his great verse,

Bound for the prize of all-too-precious you,

That did my ripe thoughts in my brain inhearse,

Making their tomb the womb wherein they grew?

Což jeho pyšný, vzdutý verš to byl,

jímž dmou se plachty jeho krásných strof,

co z kolébky mou lebku proměnil

v márnici marných, náhle mrtvých slov? (86.1-4)

V překladu je zachována námořní metafora, pomocí níž je v sonetu 80 akcentován spor mezi pyšným a sebevědomým básnickým sokem a poníženým básnickým mluvčím, kteří oba chtějí získat pozornost mladého aristokrata. Plachty, do nichž se opírá vítr, navíc připomínají břicho těhotné ženy – tento druhotný význam se aktivuje ve spojení se slovem womb. Nejkoncentrovanější metaforu však přináší protiklad womb a tomb, které jsou úzce spojeny svojí zvukovou kvalitou a označují protiklady lůna a hrobu. Hilskému se podařilo najít srovnatelné české vyjádření ve slovech kolébka a lebka. Ve čtvrtém verši navíc využívá melodie konsonant m, r a hláskovou podobnost slov márnice a marný. Rubáš poznamenává, že v tomto překladu Hilský dospívá až na samou hranici možného.

Častým rysem Hilského překladu je prolínání motivů. Shakespeare využívá náboženského jazyka a utváří cosi jako liturgii lásky (viz např. sonety 105, 109, 146), Hilský tento náboženský motiv promítá i do jiných sonetů. V sonetu 144 vzbuzuje napětí tím, že o žárlivosti, znaku duchovní malosti, hovoří vysokým jazykem liturgie.

Zda do pekla jí ten můj anděl padne,

lze těžko říct – dost možná, co já vím –,

proti mně oba spolčili se zrádně,

můj anděl úpí v pekle horoucím.

Což oheň ohněm žár si nedá vzít?

Klín klínem z klína nelze vyrazit? (140.9-14)

Náboženský jazyk se v originále dostává do těsné blízkosti sexuálních narážek opírajících se o dvojí význam slova hell jako peklo a zároveň slangové označení pro vaginu. Sloveso fire out znamená odlákat a také nakazit pohlavní chorobou. Překlad v umírněné formě tyto styčné body kopíruje výrazy padnou do pekla a úpět v pekle horoucím (podle renesanční představy byly pohlavní nemoci doprovázeny pálením).

V závěrečném dvojverší Hilský za pomocí rčení „vyrážet klín klínem“ vystihuje erotický prvek sonetu i jeho implicitní komičnost.

Dalšími překlady, v nichž nalezneme odezvy liturgie lásky, jsou sonety 138 a 75. Na rozdíl od sonetu 144 v nich je tento významový proud vyjádřen jako jednoznačně pozitivní, v případě sonetu 138 je navíc obohacen o erotický podtón. Tento sonet se opírá o dvojí význam slova lie jako ležet a lhát a jeho základním obrazem jsou milenci, kteří se milují a zároveň si lžou, přičemž lež není překážkou „upřímnosti“ vztahu. Díky ní – v typicky shakespearovském paradoxu – docházejí k pravdě.

Skrývám svá léta, nalhávám si mládí,

tu lež své lásce kladu na oltář.

Když na loži s mou milou ležím, vím,

že ve svátost s ní tu lež proměním. (138.11-4)

Virtuózním příkladem použití jazyka teologie je sonet 75, který díky své rodové neurčenosti platí za univerzální vyznání lásky. Podle názoru autora této práce se v sonetu 75 Hilskému podařilo vybrousit Shakespearův velmi kvalitní originální text do dokonalosti a formální i významové čistoty. Originál v prvním verši sonetu vyzdvihuje milovanou bytost jako něco nezbytného pro samotnou existenci: So are you to my thoughts as food to life (75.1). Hilský obohacuje metaforu potravy pro život obrazem chleba jako křesťanské symboliky a zároveň parafrázuje Otčenáš slovy Jsi pro mne, lásko, chlebem vezdejším.

Dominantním sémantickým gestem sonetu jsou paradoxy a oxymórony střídající se v prudkém střihu. Hilského překlad vystihuje lásku, která stále hledá naplnění. Naléhavost, vyjádřená zejména závěrečnými dvěma verši tohoto čtyřverší sonetu 75, dosahuje intenzity velmi vypjatého sonetu 129, v němž se promítá hamletovské a learovské zhnusení sexem.

Sometime all full with feasting on your sight,

And by and by clean starved for a look;

Possessing or pursuing no deligts

Save what is had or must from you be took. 

Hned tebou zpit, hned zmírám žízní,

sotva jsem syt, hned hlady umírám,

jsem touhou štván a rozkoš hledám v trýzni,

šílím, když chci tě, šílím, když tě mám. (75.9-12)

Slovní zásoba překladu je různorodá, avšak její rozpětí nestaví na kontrastu stylů, jako je tomu v překladech Jiřího Joska, nýbrž na použití slov z různých oborů. Kromě květinové (sonet 1: růže, svěžest; sonet 5: tresť, květ; sonet 54: růže, trny, květ, vadnout), divadelní (sonet 23: herec, tréma, scéna), hudební (sonet 8: hudba, souzvuk, tón; sonet 128: hudba, nástroj, struny, klávesy), astrologické (sonet 7: planoucí slunce, pozemšťané, svatý majestát) či astronomické (sonet 60: nebeské světlo, Zrození, Čas) metaforiky jsou to slova z tak nepoetických oblastní, jako je bankovnictví (sonet 4: dlužní úpis, skrblení, prodělat; sonet 6: vklad, lichva, půjčka) soudnictví (sonet 35: advokát, komplic, vrah, vina), námořnictví (sonet 80: oceán, bárka, vznešené lodě, mělčina, ztroskotání) nebo vojenství (sonet 2: oblehnout, livrej; sonet 60: kopí, protnout, plenit, pustošit, řádit).

Hilský věnuje velkou pozornost slovním hříčkám. To ho vede k úsilí o maximální využití možností jazyka, zejména aktivováním vícera významů najednou. Zdařilým příkladem je závěrečné dvojverší sonetu 42, jehož tématem je milostný trojúhelník a přítelova nevěra s černou dámou, básníkovou milenkou. Básník pomocí vtipné sofistiky zakrývá svoji bolest přesvědčováním čtenářů i sebe samého, že přítel je lepší polovina jeho já, a proto ho jeho milenka miluje. Analogicky přítel miluje básníkovu milenku, protože v ní vidí básníka, jeho lepší část. Básnický mluvčí v závěrečném dvojverší originálu zdůrazňuje svoji jednotu s přítelem, díky níž má milenka zprostředkovaně poměr i s ním skrze jeho přítele: „But here’s the joy: my friend and I are one. / Sweet flatt’ry! Then she loves but me alone!“ (42.13-4). Překlad se opírá o slovo milovat, chápaném v duchovním i ryze sexuálním smyslu: Vždyť já jsem on, a proto raduji se: / milují mne, když spolu milují se. Vyjádřeno geometricky, Shakespearovo dvojverší popisuje milostný trojúhelník se třemi spojenými vrcholy. Naproti tomu Hilského pojetí zdůrazňuje osamělost mluvčího jako třetího bodu, jehož spojení s přítelem a milenkou, hraničními body přímky, je slabé a nese v sobě punc „rádoby“ – v trojúhelníku by přímky vedoucí k básníkovi byly jen lehce vyznačené přerušovanou čarou.

Podobného typu jsou hříčky využité v okolních sonetech. V sonetu 40 je využito homofonie můžu se zlobit, když s mou láskou spíš? / Spíš vytknu ti, žes sebe oklamal (40.6-7), sonet 41 zase aktivuje různé významy slova svést: když žena svádí, který muž by sved/nedat se svést a nebýt milován? (41.7-8). Také například v sonetu 110 lze najít jazykovou hru, jejímž principem je homonymie: Oddanost, pravda, bývala mi cizí, / já oddával se spíš svým nevěrám (110.5-6)

Zvláštní kapitola jsou erotické slovní hříčky charakteristické zejména pro sonety věnované černé dámě, které se svůj sexuální podtext ani nepokoušejí zakrýt. Sonet 150 vyjadřuje básníkův údiv nad sebou samým, že není schopen pohlédnout realisticky na chyby, hříchy a slabosti černé dámy. Když z tvého pádu moje láska vstala, / co abys mě tím pádem milovala? (150.13-4) ptá se v překladu Hilský a elegantně předvádí, že i běžné, ustálené fráze lze aktualizovat hledáním skrytých dvojsmyslů. Erotický náznak se plně rozvíjí v následujícím sonetu, kde obraz vzestupu a pádu splývá s obrazy otevřeně sexuálními:

Už tvoje jméno navádí je [moje tělo] k hříchu,

jak otrok chce ti sloužit každým údem,

k tobě se vzpíná, pyšné na svou pýchu,

při tobě věrně stát i klesat bude.

Do lásky celé vědomí své vkládám,

když jenom pro ni zdvíhám se i padám. (151.9-14)

2.2. Obecná charakteristika překladu Jiřího Joska

Pokud je emblematickým slovem Hilského překladu divadelnost, u textů Jiřího Joska je to civilnost a hovorovost. Pro jeho překlad je charakteristické přímočaré vyjadřování myšlenek nezatížené složitou syntaxí. Určitou daní za konverzační styl je narušení sonetového rytmu. Zatímco Shakespeare ve všech sonetech do jisté míry uplatňuje jambický pentametr, který je angličtině vlastní díky pohyblivému přízvuku a velkému množství lexikálních jedno- a dvouslabičných slov, Josek se metra přímo nedrží, dodržuje však předepsaný počet slabik každého verše.

Při čtení jednotlivých veršů je patrná jasná odlišnost Joskova přístupu oproti Hilskému v zabarvení promluv. Sonety jsou v jeho podání konverzační situace pojednávající o rozličných podobách lásky,

v níž sice jsou vypjaté emocionální stavy (např. úzkost, výčitka, citový masochismus) vyjádřeny v civilnější podobě. Tato tendence je patrná na příkladu sonetu 92.

But do thy worst to steal thyself away,

For term of life thou art assured mine;

And life no longer than thy love will stay,

For it depends upon that love of thine.

Nejhorší bude, když mě opustíš.

Je-li mým životem má láska k tobě,

když odejdeš, mou lásku zahubíš

a v tu ránu já taky skončím v hrobě.

[Josek]

Tak nech mne, lásko, co se může stát,

zůstaneš stejně doživotně moje,

což tvoji lásku moh bych přežít snad,

když život pro mne láska je – ta tvoje? (92.1-4)

[Hilský]

Zmíněná ukázky nejenže proti sobě staví konstatování oznamovací věty oproti pobídce, která svým vnitřním zabarvením působí naléhavěji. Je také dokladem jevu, kterého se Josek občas nedokáže vyvarovat: vychýlení se z původní sofistiky Shakespearova sonetu a celkové narušení jeho smyslu. Originál pobízí adresáta – aristokratického přítele, aby básníka klidně opustil. Přesto ho básník bude mít do konce života, protože délka jeho života přímo závisí na délce přítelovy lásky. Je tím zdůrazněna básníkova závislost a podřízenost, z níž pramení masochistický podtón jeho pobídky. Josek schéma převrací, když do středu sonetové situace staví básníkovu lásku vůči příteli. Když přítel odejde, básník zemře, protože zahyne jeho láska. Avšak tento závěr vzhledem k prvním dvěma veršům nedává smysl: paradox Shakespearova sonetu spočívá v tom, že básník skutečně navždy může nazývat přítele „svým“, protože jiného stavu se nedožije. Konflikt Joskova překladu s originálem je možné zaznamenat také v sonetech 73, prvním a klíčovém verši sonetu 94 (přeložení will do none jako nechce v sobě již obsahuje interpretaci a směřuje k pozitivnímu vyznění sonetu, který v originále mistrně balancuje na hranici mezi chválou a výčitkou a patří proto k nejdiskutovanějším sonetům celé sbírky), nebo posun ve výčitce sonetu 110.

Při srovnání originálu s překladem je možné najít také jiný typ posunu, vedle výše zmíněného významového je to posun formální. Přeměna oznamovací věty v otázku a podobné úpravy samozřejmě mají dopad na celkové vyznění sonetu. Zatímco Shakespearův sonet 93 v prvním verši vyjadřuje rezignaci a má povahu osobního povzdechu (So shall I live, supposing thou art true), Joskův překlad oslovuje adresáta a vybízí ho k reakci (Mám namlouvat si, že dál patříš mně?), podobný jev najdeme také v úvodu sonetu 4. Zatímco zmíněné příklady jsou ve svém odchýlení se od originálu přijatelné a výrazně nenarušují smysl, převedení originálního rozkazu na oznamovací věty v prvním čtyřverší sonetu 19 výrazně oslabuje apokalyptické obrazy ničivého času:

Devouring Time, blunt thou the lion’s paws,

And make the earth devour her own sweet brood;

Pluck the keen teeth from the fierce tiger’s jaws,

And burn the long-lived phoenix in her blood.

Všežravý Čase, co lvům drápy tupíš,

co tygrům tesáky z čelistí rveš,

co Zemi vlastní děti hubit nutíš

a Fénixe zaživa spaluješ. (19.1-4)

V tomto pojetí se ztrácí základní argument, který lze shrnout takto: „Čase, ztup lvům drápy, donuť zemi, ať pohltí své plémě, vyraz tygrům tesáky, upal fénixe… Ale já ti zakazuji zaútočit na půvaby mého přítele. Snaž se, jak chceš, ale v mých verších zůstane navždy mladý.“ Překlad rozkazů jako oznamovacích vět rozbíjí vypjatou situaci sonetu, v němž básník sebevědomě vyzývá čas na souboj.

Jak bylo řečeno výše, Josek dává přednost přirozenému vyjádření před formální věrností a upouští od jambu. Tento krok je legitimní a podporuje civilnost vyznění, někdy však nepravidelné stopy při čtení ruší a čtenář má pocit, že rytmus „kulhá“. Například v překladu druhého verše sonetu 138 věřím jí, i když dobře vím, že klame se po daktylu objevuje spondejská dvojslabičná spojka, ačkoliv její nahrazení jednoslabičnou variantou (např. byť) by přispělo k plynulosti celého verše (počet slabik by přitom zůstal v sonetové normě). Narušení rytmu se nejvýrazněji projevuje při použití víceslabičných slov. V sonetu 93 je patrné, jak užití pětislabičného slova narušuje metrum verše: Jak paroháč se dívat do tváře, / která se tváří zamilovaně.

Ze zkoumání slov a sousloví v  překladu je opět zřejmá Joskova tendence k co nejpřirozenějšímu jazyku. Často se v sonetech objevují přísloví a rčení. Příklady jsou nechat na ocet (41), s čím kdo zachází, tím také schází (118) nebo nula od nuly pojde (42). Překladatel se nevyhýbá ani ostřejším a nevybíravým výrazům: Proč se mu vůbec chce v tom srabu žít/a vlastním bytím dává svinstvu cenu? (67) či dělat ze sebe kašpara (110). Také na úrovni lexikální výbavy nacházíme výrazy kolísající od hovorovosti k nespisovnosti: prevít, blbost, cvoci (66), Na mě by prasklo, jaký jsem byl břídil (72), doškrábat se k zralosti (60), jalovost (96), vyšňořený duben (98), kukadla (99) atp. Nespisovné tvary se projevují i v morfologii: dozrajou (77, pravděpodobně pod tlakem rýmu, tvoří dvojici se jsou), nevysmejčí (148, stejný případ, dvojice se slovem oči), bejlí (69, nemá žádné rýmové opodstatnění, důvodem je patrně opět snaha přiblížit řeč sonetů běžnému jazyku). V protikladu k hovorové a nespisovné slovní zásobě jsou básnická a knižní slova, např. tresť (5), trudná pouť (7), mrtvolně sinalý (63). Široké rozvrstvení slovní zásoby překladu je zcela výjimečné, například Hilského překlad této míry nedosahuje, a kontrast slov je podpůrným prostředkem pro vyjádření kontrastu myšlenek.

Josek je stejně jako Hilský velmi zaujatý slovními hříčkami. Zdatně předvádí umění překladu ve zvukomalebnosti i ve využívání možností, které čeština nabízí. Příkladem vybroušené eufonie využívající melodie konsonant je překlad sonetu 30:

Když přijde smutná chvíle zúčtování

a o samotě ohlížím se zas

za prohrami a zmařenými plány

a starým nářkem nově marním čas

…

dávná mrzutost mě znovu mrzí

a žaluji na oželený žal,

prošlými stesky posté probírám se

a přičítám je k účtu věčných ztrát,

které svým pláčem splácím zas a zase,

neschopen všechen smutek spočítat. (30.1-12)

Joskova největší překladatelská kreativita je patrná v sonetech, v nichž hříčky nesou erotický význam. Josek se bravurně vypořádal se sonety 135 a 136, které jsou označovány za jednu velkou slovní hříčku založenou na šesti významech slova will: 1) zkrácená podoba jména William, pokud psáno s velkým písmenem, 2) vůle, 3) chtíč, 4) pomocné sloveso pro vyjádření budoucího času, 5) penis (alžbětinský slang), 6) vagina (alžbětinský slang).

Pochopitelně je nemožné v češtině aktivovat všechny významy tak, jak to umožňuje angličtina. Úkolem překladatele je proto vytvořit báseň vystihující humornost Shakespearova sonetu, v němž básník svádí a vábí svoji milenku, která se dává kde komu, jen ne jemu:

Své touhy chtějí ženy naplnit

tobě ji naplnit chce William,

já do té doby nebudu mít klid,

než svoje síly tobě odevzdám.

Že tvoje touha je tak nesmírná, 

snad každý druhý už ti posloužil,

do tebe vložil nejlepší, co má.

Proč tobě k službám nemůže stát Will?

I moře plné vod déšť přijímá,

proč tvoje touha, kterou plní jiní,

že je jak tůň hluboká, bezedná,

pro Willa není? Pusť mě do ní taky.

Nebuď tak krutá, brzy poznáš sama,

že všichni stejní jsou, krom Williama.

Jazyková hravost překladu sonetu 135 je zřejmá. Josek maximálně využívá možností češtiny a ustáleným slovním spojením („naplnit touhy“, „stát k službám“) dodává erotický nádech. To samé nacházíme i v ostatních eroticky zabarvených sonetech černé dámě a dvou anakreontských básní na konci sbírky. Namátkou uveďme sonety 151 (Kdyby však mohlo [moje tělo] povstat ve tvém jménu, / dbalé tvých přání a tvých nároků, / tvrdě by dřelo, hrdé na svou cenu/ vstávalo, lehalo ti po boku. Zapomeň na bodání svědomí. / Vstávat a lehat v lásce dopřej mi.) či 154 (…Jedna do dlaní / vzala tu nebezpečnou pochodeň, / jež po tisících srdce zapaluje, / a lásky generál byl odzbrojen, / ve spánku pannou vyřazen byl z boje.) Za zmínku stojí i Joskova pozoruhodná práce se sonetem 145, který je všeobecně pokládán za nejslabší v celé sbírce. V argumentačně slabé básni dokázal Josek vytvořit určité napětí a Shakespearův pravděpodobně raný sonet „vylepšit“, jak vyplývá ze srovnání originálu a překladu.

Those lips that Love’s own hand did make,

Breathed forth the sound that said “I hate”

…

“I hate” from hate away she threw,

And saved my life, saying “Not you”

Ze rtů božského stvoření

zaznělo kruté: „Nechci tebe.“

…

Ta čárka byla spása z nebe,

řekla mi totiž: „Ne, chci tebe.“ (145.1-2, 13-4)

2.3. Porovnání překladů na příkladu sonetu 20

Sonet 20 je bytostně androgynní. Básnický mluvčí se v něm vyznává z okouzlení svým aristokratickým přítelem, který oplývá všemi ženskými ctnostmi, aniž by byl zkažen jejich neřestmi. Sonet pochopitelně vzbudil velkou pozornost a přes nesporně humorné ladění (podobně jako například sonety 130 či 138) je předmětem debat o Shakespearově možné bisexualitě či homosexualitě. V následujícím rozboru bude věnována pozornost jak formální, tak významové stránce překladů. Jedním ze sledovaných jevů bude i skutečnost, jakým způsobem se Jiří Josek a Martin Hilský pohybují na úzce vymezené ploše mezi otevřenou heterosexualitou a homosexualitou, kterou William Shakespeare ve svém sonetu vytyčil. V rozboru je jako první uváděn Shakespearův originál po dvojverších, následuje Joskův překlad, jako třetí je uveden překlad Hilského.

A woman’s face with nature’s own hand painted,
Hast thou, the master mistress of my passion;

Sofistika sonetu je založena na dvojpohlavním oslovení master-mistress. To je použitím literární figury zvané chiasmus umístěno až na závěr prvního dvojverší a vyjadřuje jeho pointu. V prvním verši se objevují klíčová slova sonetu woman a Nature. Básník je plodem přírody a zároveň výsledkem její umělecké činnosti.

Jsi krásný jako dívka, příteli,

a nebýt muž, jsi paní mého srdce. 

Ani jeden z těchto rysů není v českých překladech zachován, Hilský i Josek se soustředí pouze na vyjádření androgynnosti pomocí oslovení. Josek zvyšuje napětí použitím rodově určených slov v rychlém sledu: dívka, přítel, muž, paní. Výraz jsi paní mého srdce navíc prozrazuje Joskovu inklinaci k ustáleným slovním spojením, díky nimž překlad působí civilně. Na druhou stranu, použití příměru krásný jako dívka nepředstavuje příliš inovativní řešení.

Tak krásnou, ženskou tvář, můj milý, máš,

že bych ti mohl říkat moje milá,

Českou alternativou Shakespearova master-mistress je v Hilského pojetí dvojice můj milý–moje milá. Dvojverší má z fonetického hlediska zcela jinou kvalitu: Joskova krátká, rytmická slova působí rozhodněji, dominantní konsonanty jsou /k/, /r/, /s/, /p/ a /t/. Hilský staví zvukomalebnost verše na aliterovaném „mazlivém“ /m/ a diftongu /ou/ a dodává tak veršům nádech intimity a svádění.

A woman’s gentle heart, but not acquainted
With shifting change, as is false women’s fashion:

Anafora A woman’s na počátku třetího verše naznačuje kontinuitu myšlenky o ženských kvalitách aristokratického přítele, které nejsou poskvrněny ženskými vrtochami. Výraz acquainted může mít kromě prvotního významu (obeznámený) ještě význam další. V alžbětinském slangu slovo „quaint“ označovalo ženské pohlavní orgány, not acquainted by tedy bylo možné číst jako „not having a quaint“.

Tato interpretace myšlenku dvojpohlavnosti ještě prohlubuje. Čeština však takovou možnost slovní hříčky nenabízí a klíčovým slovem překladů se tak stává slovo žena, resp. „ženský“. Z formálního hlediska je zajímavé, že v originále třetí, stejně jako první verš sonetu má přesah do verše následujícího. Joskův překlad tyto přesahy kopíruje, v případě Hilského konec verše znamená i konec věty a jednoho uceleného argumentu.

Jak žena něžný jsi, však neznalý

podvádět jak ty zrádné falešnice.

Ani Josek, ani Hilský Shakespearovu anaforu nevyužívají, slovo žena se v jejich překladu však objevuje. Joskovo spojení jak žena něžný jsi má nevšední hudební kvalitu vzbuzující pocit harmonie. Je toho docíleno zvukomalebností souhlásek /ž/ a /n/, které jsou uzavřeny v celek slovy začínajícími na /j/. Z celkového pohledu na druhé čtyřverší je patrná Joskova snaha o věrnost předloze. Dodejme však, že to tak zcela neodpovídá překladu shifting change jako podvádění, přesnějším označením je nestálost. Ve svém soudu je překlad přísnější v označení žen jako falešnic, zatímco originál kritizuje jejich vrtochy, zatímco hodnotí jemnost jako pozitivní kvalitu. Josek si dokonce protiřečí, když falešnicím přiznává něžnost.

tvé ženské srdce nezná ženskou zášť,

tvou něhu ženská faleš nezkazila.

V Hilského verzi se adjektivum ženský stává dominantním prvkem druhého čtyřverší, je opakováno celkem třikrát. Ani zde není nalezen odpovídající ekvivalent pro ono ženské provinění, slovo zášť je pravděpodobně použito z důvodu zachování rýmu.

An eye more bright than theirs, less false in rolling,
Gilding the object whereupon it gazeth;

Třetím dvojverším adorace ušlechtilého mladíka pokračuje, nyní s důrazem na jeho zrak. V první části jsou jeho oči srovnávány s ženskýma, poněkud mdlýma a přelétavýma. Druhá část dvojverší se pak opírá o renesanční vnímání zraku. Podle tehdejší představy oči vyzařovaly světlo, které umožňovalo spatřit svět. Přítelovým očím je přiznána ještě větší kvalita, neboť proměňují ve zlato vše, na čem spočinou. V podtextu této chvály je však přítomna jemná ironie, protože složený kompliment připomíná příběh o starověkém králi Midasovi. Slovo gilding, v překladu „pozlacující“, tak může vyvolávat představu zlatého pozlátka.

Tvé jasné oči netočí se jinam,

na co se podíváš, to rozkvete,

Čeština není schopná dosáhnout takové zhuštěnosti vyjádření jako angličtina a překladatel je postaven před volbu, jaké myšlence v pátém verši dá přednost. Josek volí zdůraznění mladíkovy stálosti, zatímco kontrast zářivosti očí pomíjí a využívá jen adverbium jasné. Zaměnění metafory zlata za metaforu rozkvětu je vzhledem ke kontextu celého sonetového věnce obhajitelné, ztrácí se však možný ironický nádech verše.

Tvé oči víc než ženské oči žhnou

a zlatým světlem prosvěcují svět,

Hilský naopak zakládá překlad pátého verše na porovnání jasu mladíkových a ženských očí. Anafora tvé ženské srdce… tvou něhu… tvé oči výčet mladíkových předností umocňuje a bezděčně naráží na sonet 130, který výčet obsahuje také, ale zcela opačný: básnický mluvčí systematicky poukazuje na nedokonalosti černé dámy, aby se v závěrečném dvojverší vyznal z lásky k ženě, která sice není perfektní, ale na rozdíl od vybájených sonetových ideálů je skutečná. Slovo světlo v šestém verši sonetu prozrazuje, že si byl překladatel vědom renesančního chápání zraku jako proudu světla osvěcujícího svět a snažil se tento prvek do překladu nenásilně začlenit. Volba slovesa posvěcují místo možná očekávanějšího „prosvěcují“ vnáší do sonetu motiv liturgie lásky (ten se v originále nevyskytuje, najdeme ho však v dalších sonetech, např. v sonetu 105). Jak už bylo řečeno, prolínání sonetových motivů je pro Hilského překlady charakteristické.

A man in hue all ‘hues’ in his controlling,
Which steals men’s eyes and women’s souls amazeth.

Sedmý a osmý verš představují jedny z nejsložitějších částí básně. Verš sedmý nabízí několik interpretací: „půvabný muž svojí krásou všechny očaruje“, „půvabný muž má nad svými půvaby kontrolu“ (ukazuje, co sám chce), „ač je jeho pleť mužská, dotkly se ho všechny tvary/odstíny, a proto je jeho pleť zároveň i ženská“, „všechny půvaby/tvary jsou obsaženy v jeho půvabu/tvaru“.

Následující verš bývá obecně chápán jako „láká pohledy mužů a ohromuje ženské duše“. Martin Green však přichází s jinou interpretací na základě překladu jednotlivých slov: steal (ukrást) je homofonní k steel (zocelit, utvrdit, přeneseně vyvolat erekci), eye v alžbětinském slangu označovalo ženské pohlavní orgány, soul naopak mužské a amazeth (ve významu „učinit labyrintem“, viz maze = labyrint) ve ženským ekvivalentem slova steal.

Obraz vzrušení ženských pohlavních orgánů u mužů a mužských u žen myšlenku obojetnictví sonetu komplikuje a prohlubuje. Zmíněné teorie zacházejí hodně daleko v domýšlení a komplikování jednotlivých lexikálních jednotek, nicméně představují další příspěvek do debaty o Shakespearových sonetech, který potenciálně prohlubuje vnitřní složitost jejich významů. Nastínění těchto teorií je uvedeno ze dvou důvodů: zaprvé, aby ospravedlnilo překladatele nucené vybrat z možných významů jen jeden, a zadruhé pro zdůraznění skutečnosti, že překlad není věrnou kopií originálu. Překladatelovým úkolem je napsat dobrou českou báseň co možná nejvíce blízkou předloze, avšak pro relevantní rozbor Shakespearových myšlenek je nutné začíst se přímo do jeho slov.

mužům jsi modelem a modlou ženám,

v tobě se vidí všichni na světě.

Josek se s obtížností originálu vyrovnal velmi tvořivě. Jeho sedmý verš je sevřen výrazy mužům a ženám, které se vztahují ke slovům ve středu tohoto verše. Model a modla tvoří spřízněnou dvojici. Model vyjadřuje zaujetí fyzickou krásou, modla je objektem uctívání spojeného s citovým zaujetím. Z hlediska „sémantické energie“ tato slova přesně korespondují se Shakespearovou předlohou steal – model a amazeth – modla. Význam je ještě ukotven odpovídajícím mužským a ženským rodem obou výrazů. Joskovo pojetí sedmého verše se vyznačuje maximální sevřeností významu na minimální ploše a patří k nejlepším místům překladu tohoto sonetu.

tvé kráse všichni rádi podlehnou,

miláčkem žen jsi – mužů jakbysmet.

Hilského verze sice základní význam vystihuje, ale nerozvíjí ani jednu ze slovních her, které nabízí originál. Zejména zcela chybí odstínění způsobů okouzlení, kterým mladý aristokrat působí odlišně na ženy a na muže. Použití spojovníku místo čárky v osmém verši nicméně jemný eroticko-homosexuální podtón akcentuje a nutí čtenáře uvědomit si neobvyklost této poznámky.

And for a woman wert thou first created;
Till Nature, as she wrought thee, fell a-doting,

Páté dvojverší vyjadřuje klíčový paradox sonetu: příroda, stvořitelka aristokratického přítele, se zamilovala do svého vlastního výtvoru. Sloveso wrought (v překladu „jemně opracovávat“, „tepat“) navazuje na paint z prvního verše. Ve spodním významovém proudu je tak vyjádřena autorova hrdost nad vlastním dílem, která je ozvěnou sonetů, které přímo hovoří o básníkově autorské síle (zejména v boji proti smrtelnosti, viz sonety 18, 19, 60, 63, 65). Dvojverší je v citové rovině velmi expresivní, výraz dote v překladu znamená „slepě milovat“.

Co pannu zplodila tě příroda,

však vyvolila si tě za pána,

Josek modifikuje tvůrčí proces na plození a staví tak přírodu do pozice bohyně matky, jakou zaujímá v sonetu 19. Dvojpohlavnost básně je vyjádřena morfologicky spřízněnou dvojicí pán–panna. Překlad však nijak neodráží citové zaujetí originálu, vynechání skutečnosti, že příroda našla zalíbení ve svém výtvoru, jednak emočně verš zplošťuje, jednak vytváří logickou trhlinu. Důvod oné změny panny na pána zůstává neobjasněn a sklouzává na úroveň vágního rozmaru.

Příroda z tebe chtěla ženu mít,

pak k tobě sama prudkou vášní vzplála

Motiv uměleckého tvoření nepostihuje ani Hilský, namísto toho se plně věnuje vyjádření milostného napětí. Překlad postihuje zesílení citového zaujetí mezi devátým, relativně neutrální, a desátým veršem založeném na frázi vzplanout prudkou vášní. Tento obrat lze v dnešním jazyce vnímat jako klišé ve „vysokém sonetovém stylu“ nežádoucí. Překladatel tím dodává veršům ironické ladění a poukazuje na to, že sonet bychom měli číst jako vtip.

And by addition me of thee defeated,
By adding one thing to my purpose nothing.

Poslední dvojverší základní části sonetu navazuje na předchozí verš. Zalíbení přírody má neblahý dopad na básnického mluvčího, jehož zájem o přítele je odkázán do patřičných mezí. Dvanáctý verš obsahuje další slovní hru založenou na vnitřním rýmu dvojice one thing – nothing, v němž se skrývá paradox vyplývající ze změněných podmínek: tím, že příroda přidala aristokratovi „onu věc“, básnickému mluvčímu nijak nepomohla. Toto a předchozí dvojverší zároveň nabízí určitou odpověď na otázku domnělé homosexuality sonetu. Příroda, sama ženského rodu, k uspokojení své touhy musela provést literární transplantaci pohlaví a změnit aristokrata na muže. Jak básník přiznává, prostor pro jeho lásku k příteli se tím značně omezil. Ve své podstatě je tak vyznění sonetu jasně heterosexuální a skutečným emblémem veršů je androgyn. Shakespeare ztělesnil tento rozpor tím, že sonetu pojednávajícím o muži přiřkl ženský rým.

Josek tuto povahu veršů nereflektuje, Hilský střídá vyváženě mužský a ženský rým.

a proto rozhodla se, že ti dá

tu věc, jež pro mne malý význam má.

Joskův překlad šestého dvojverší je poznamenán narušenou argumentační logikou dvojverší předcházejícího. Spojka a proto se vztahuje k předchozímu verši, aniž by objasnila motivy, které má příroda pro změnu pohlaví adresáta sonetu. Joskův překlad je citově nezabarvený a chybí v něm napětí souboje mezi přírodou a básníkem, v němž básník přiznává svoji porážku. Jedenáctý verš navazuje na dvanáctý pomocí přesahu. Ta umožňuje Joskovi zdůraznit slovní hříčku dvěma jednoslabičnými slovy tu věc podobně, jak je tomu v originále. Čeština však nenabízí prostor pro vnitřní rým, díky němuž by se explicitní erotická narážka poeticky zjemnila. I díky tomu působí verše Joskova překladu lehce, lechtivě a poněkud bezskrupulózně. Obrazně řečeno, v kontextu vývoje anglického dramatu je možné říct, že tento překlad posunuje Shakespearovo malé sonetové drama do komedie mravů, do žánru, který se objevil na anglických jevištích po restauraci stuartovské dynastie roku 1660.

a dala ti, čím mi tě chtěla vzít:

k tvým božským údům další přidělala.

Na rozdíl od spojky a proto naznačující důsledkový poměr mezi verši Hilského překlad šestého dvojverší plynule navazuje na předcházející slučovacím poměrem prostřednictvím spojky a. Ta reflektuje vztah mezi příčinou (vzplanutím lásky) a následkem (sonetovou transplantací pohlaví). Překlad odráží napětí mezi pomyslnými soky, přírodou a básníkem, avšak celkové vyznění poněkud upravuje. Vyjádření a dala ti, čím mi tě chtěla vzít, místo předloze věrnějšímu řešení „dala ti, čím(ž) mi tě vzala“ naznačuje skryté básníkovo vítězství a posouvá interpretaci celého sonetu do mnohem nejednoznačnější roviny, v níž se pojmy „heterosexualita“, „homosexualita“, „fyzická láska“ a „platonická láska“ navzájem překrývají. Oba překladatelé zdůrazňují dvanáctý verš, který je pro pointu sonetu klíčový. Na rozdíl od Joska, který využívá přesahu a spondejského rytmu, Hilský verš odděluje od předchozí promluvy interpunkčním znaménkem: dvojtečkou. I on se vzdává pokusu zachovat vnitřní rým dvanáctého verše. Pro zachycení erotické hříčky volí méně důrazné vyjádření, místo doslovného překladu spojení one thing využívá víceznačnosti slova úd. Přídavné jméno božský opět umocňuje ironický nádech básně.

But since she prick’d thee out for women’s pleasure,
Mine be thy love and thy love’s use their treasure.

Závěrečné dvojverší přináší typicky shakespearovský obrat. Zatímco ve verši jedenáct básník přiznává svoji porážku na poli dobývání přítelových půvabů, ve verších třináct a čtrnáct přeci jen nachází prostor pro realizování svých zájmů. Obrat ve významu je soustředěn ve spojce but. Spojení pricked thee out kromě otevřeně erotického významu (prick = slagově penis) znamená také označit, např. jméno čárkou nebo tečkou.

Ať už dáme přednost jakémukoliv překladu, výsledek je stejný: že přítel je označen a vybrán pro to poskytovat potěšení ženám. Básník však odlišuje love od love’s use a nárokuje si tak aristokratův skutečný cit.

Že tě tak vybavila pro ženy,

jim dáváš lásku, mně jen toužení.

Je zajímavé srovnat, jakou proměnou prochází logická stavba heroického dvojverší v obou překladech. Josek se neobrací odporovací spojkou ale k předchozím veršům, naopak promluvu odděluje a dává jí charakter konstatování, přesněji řečeno povzdechu. Vztah mezi třináctým a čtrnáctým veršem je vztah příčiny a následku. Přítelovo vybavení je tak zdrojem básníkova nenaplněného toužení, zatímco láska žen je naplněna bezezbytku. Překlad neodpovídá významu originálu, v konečném důsledku zcela narušuje smysl básně a lze jej proto považovat za nejslabší místo celého Joskova překladu sonetu 20.

Tvá láska patří mně, ač vybaven

Přírodou byl jsi k potěšení žen.

Hilský věnuje závěrečnému dvojverší pozornost už z toho důvodu, že v sobě koncentruje dramatický obrat a je klíčové pro Hilského interpretaci sonetů jako malých her. Paradox se přesouvá z počátku třináctého verše do jeho druhé poloviny, přičemž první věta je významově v rozporu s druhou prostřednictvím spojky ač. Básník proto může sebevědomě prohlásit Tvá láska patří mně. Skladba originálu je zjednodušena, české verše nepostihují zrcadlení významů dvojice pleasure/love’s use, vyznění sonetu v překladu to však téměř nepostihuje. Základní osa dvojverší pleasure – love – love’s use totiž zůstává ve výrazech láska a potěšení zachována.

3. ZÁVĚR

Rozbor překladu Martina Hilského a Jiřího Joska poukázal na shody a rozdíly v překladatelském přístupu. Hilský akcentuje dramatický charakter jazyka sonetů, Josek upřednostňuje jejich konverzační kvalitu. Hilského překlady připomínají malé divadelní hry, Joskovo pojetí přibližuje sonety každodenním situacím. Oba překladatelé věnují pozornost Shakespearovu jazyku, využívají možností češtiny k vyjádření slovních hříček a pracují se zvukomalebností. Rozdíl je ve vystihnutí vnitřního významu sonetů, kde Hilský v konkrétních případech projevuje větší vnímavost a respekt k originálu. Josek se od předlohy občas odchýlí: někdy víceméně úspěšně nahradí Shakespearovu sofistiku tou vlastní, někdy však jen poruší původní významovou stavbu. Oba překladatelé nicméně dokazují, že navzdory extrémní sevřenosti sonetu jako básnické formy i typologické odlišnosti češtiny a angličtiny jsou Shakespearovy sonety přenositelné do jiného jazyka, aniž by čtenář musel být ochuzen o jejich tematickou a metaforickou bohatost.

—

Jitka Štollová is a graduate student at Department of Anglophone Literatures and Cultures, Charles University in Prague, and an undergraduate student at Department of Journalism at the same university. Her research interest covers the portrayal of villainy in Renaissance drama. Her BA thesis, dealing with verbal strategies of Shakespeare’s villains Iago and Richard III as a means of establishing their identity, was awarded Mathesius Prize for the exceptional thesis on the English literature. After finishing her graduate course, she would like to pursue a doctoral degree to continue her research on Renaissance literature.

—

BIBLIOGRAFIE

Primární zdroje

Shakespeare, William. Dílo. překlad Martin Hilský. Praha: Academia, 2011.

Shakespeare, William. Sonety. překlad Martin Hilský. Brno  Atlantis, 2009.

Shakespeare, William. Sonety, Milenčin nářek. překlad Jiří Josek. Praha: Romeo, 2008.

Shakespeare, William. Shakespeare’s Sonnets. ed. Stephen Booth. New Haven: Yale University Press, 1977.

Sekundární zdroje

Edmondson, Paul and Stanley Wells. Shakespeare’s Sonnets. Oxford: Oxford University Press, 2004.

Green, Martin. The Labyrinth of Shakespeare’s Sonnets: An Examination of Sexual Elements in Shakespeare’s Sonnets. London: Ch. Skilton, 1974.

Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Železný, 1998.

Putna, Martin C. „Napřed čtěte Hilského překlad Shakespearových Sonetů, až pak něco pište.“ Mladá fronta Dnes 10. 31. 1998.

Rubáš, Stanislav. Devatero klíčů od jednoho srdce: České překlady Shakespearových sonetů. Praha: Univerzita Karlova, 2000.

Schoenfeldt, Michael. The Cambridge Introduction to Shakespeare’s Poetry. Cambridge: Cambridge University Press, 2010.

Stapleton, M. L. “Making the Woman of Him: Shakespeare’s Man Right Fair as Sonnet Lady.” Texas Studies in Literature and Language 46.3 (2004): 271-295.

Wells, Stanley. Shakespeare, Sex, and Love. Oxford: Oxford University Press, 2004.

Vendler, Helen. The Art of Shakespeare’s Sonnets. Cambridge, Mass.; London: Belknap Press, 1997.